Na slovech záleží. Co zjistil výzkum na pražských ZŠ?

Úterý, Duben 13, 2021
Helena Košťálová
Víte, která slova často používáte, když pracujete se svými (dospělými či dětskými) klienty v kariérovém poradenství? Možná ze svého slovníku taháte slova jako „úspěch“, „kariéra“, „studium“, „práce“ nebo obdobná. Co podle vás tato slova znamenají? A co znamenají tato slova pro vaše klienty? V článku přinášíme pohledy učitelů, rodičů a žáků na výrazy jako úspěch či motivace. Výsledky vám pomůžou pochopit, proč na slovech opravdu záleží.

Naše převažující příběhy nám poskytují slovník, který utváří naši realitu. Náš osud se otevírá nebo uzavírá prostřednictvím příběhů, které vytváříme, abychom porozuměli svým prožitkům.“ Harry Goolishian

 

Úvodem článku si dovolím vám položit otázku: Víte, která slova často používáte, když pracujete se svými (dospělými či dětskými) klienty v kariérovém poradenství? Možná „úspěch“, „kariéra“, „studium“, „práce“? Nebo jiná? A co podle vás tato slova znamenají?

 

Ne, to není přijímací test na střední školu a tyto možná nezvyklé dotazy ve skutečnosti mají svůj důvod. Abychom se dorozuměli, všichni běžně používáme určitá slova. Po svých dětech chceme, aby se chovaly „slušně“, v partnerském vztahu toužíme po „štěstí“ a někdy možná, abychom měli „prostor“. A náš nadřízený očekává, že budeme „svědomití“. Také se vám někdy stalo, že jste si s někým neporozuměli? Jistě mnohokrát. Někdy příčinu nedorozumění odhalíme snadno, jindy je to „záhada“. Příčinou může být fakt, že ač hovoříme stejným jazykem a používáme stejná slova, přičítáme jim trochu odlišné významy. Tímto tématem se zabývá i v současném poradenství velmi využívaný sociální konstruktivismus. Tento směr pracuje s předpokladem, že realita, kterou žijeme je konstruována jazykem, který používáme. Jsou to vlastně příběhy, které slýcháme od lidí kolem nás (rodina, předkové, komunita, vychovatelé…), které formují naši představu o světě – o dobru a zlu i např. od nás očekávaných reakcích. V minulosti to byly především ústně předávané příběhy, později knihy, dnes hrají nezanedbatelnou roli média (TV, internet ad.). Tyto příběhy se pro nás stávají „brýlemi“, skrz které svět kolem nás posuzujeme a skrz které také vnímáme sebe sama.

 

„Jak bys správně vyhláskoval slovo ‚láska‘? – zeptalo se Prasátko. Láska se nehláskuje, ale cítí.“ Alan Alexander Milne

 

Protože každý z nás pochází z jiného prostředí, je také možné, že jsme mohli v mládí slýchat trochu odlišný příběh, který formoval naše vnímání klíčových slov. Je tento rozdíl zanedbatelný, nebo může ve školním vzdělávání či kariérovém poradenství způsobit zásadnější nedorozumění? Na to jsme se pokusili zaměřit v našem výzkumu, který jsme realizovali v rámci projektu Škola nás baví na několika pražských základních školách. Ptali jsme se osob v procesu výchovy a vzdělávání zainteresovaných – učitelů, žáků a jejich rodičů – a porovnali, zda se jejich vnímání významů slov nějak liší. Níže uvádíme příklad dvou z nich.

 

Co je to úspěch?

 

První ze slov, o které jsme se zajímali, je úspěch. U dotazovaných učitelů se tento pojem nejčastěji objevuje v souvislosti s dosahováním cíle („Chci dosáhnout vrcholu, v něčem být první, nejlepší“, „Naplnění cíle, ke kterému byl směřováno.“) aradostí („Radostný impuls, který posvítí na cestu před námi a dodá velkou energii a odvahu pokračovat.“).

 

Podobně také rodiče nejčastěji dávají úspěch do souvislosti s dosahováním cílů („Dosažení vytyčeného cíle, pocit spokojenosti se splněným úkolem“), dále s nějakým úsilím či vítězstvím („Odměna za tvrdou práci“, „opak prohry“), obecnou spokojeností („spokojenost v osobním, rodinném i profesním životě“, „Spokojenost se sebou samotným“) a okrajově také s externím potvrzením („potvrzení, že to dělám správně od dalších nezúčastněných osob“).

 

Naproti tomu, jiný úhel pohledu se nabízí u žáků, kde se význam slova objevuje nejčastěji v souvislosti s prostou spokojeností („Když mohu dělat práci která se mi líbí“,  „Je sám sebou“, „není nervózní“), s talentem, znalostmi a dovednostmi („Mu něco jde“, „Je chytrý, dobře se učí“, „když má dobré výsletky“, „má talent“). Zajímavé je, že v některých významech kladou žáci důraz na prosté úsilí bez nutnosti návaznosti na cíl („se snaží“, „Se učí, spolupracuje“). Nemalý počet žáků uvádí, že tento pojem vůbec nedokáže vysvětlit („nevím“). Nejméně je pak zastoupeno vnímání úspěchu na stanovení svých vlastních cílů („Sám ví co chce a jde si za tím“, „Si určí svůj cíl a dosáhne ho“) a v egoistickém slova smyslu („zničí konkurenci“, „Si jde za svím a nenechá nikoho aby ho stáhnul dolu“, „má peníze“).

 

Kdy jsem motivovaný/á?

 

Další slovo, které jsme se rozhodli prozkoumat, je motivace. Žáci pojem motivace nejčastěji chápou jako externí motivaci („když…za to něco dostane“, „má kolem sebe lidi co ho podporují“, „ho někdo vyhecuje“), často vidí souvislosticílem („Má svůj cíl a daří se mu ho uskutečňovat“), s chutí pracovat („je do něčeho zapálený“, „má chuť žít a něco dělat“) a objevuje se i souvislost s dosažitelností („Když ví, že to zvládne nebo když si to aspoň myslí“, „Člověk je motivovaný k věcem co jsou lehké“).

 

Naproti tomu rodiče výrazně často vidí souvislost mezi motivací a smysluplností/ vnitřní touhou („Chuť a energie, nalézat v dané činnosti smysl“). Druhé nejčastější téma se, podobně jako u žáků, objevuje v souvislosti s externí motivací („Nenápadně dovést žáka k tomu co po něm chci a on z toho má dobry pocit“, „Vyvolaná potřeba zájmu“). V neposlední řadě rodiče motivaci chápou, jako vedení k nějakému cíli.

 

Většina dotazovaných učitelů, podobně jako rodiče, vnímá souvislost mezi motivací a smysluplností činnosti pro motivovaného: („vím, proč je pro mě důležité dělat určité činnosti, dělám je pro sebe“, „To co dělám, mi dává smysl“), méně často se objevuje i souvislost s rolí školy: („Škola by měla dávat vnitřní motivaci, jak tu výkonovou, tak smysluplnou.“), posouváním hranic: („snaha být lepší“) a téma přesahu, užitečnosti pro druhé: („neuhasitelná chuť dělat víc, ať už pro vyšší smysl nebo spokojenost našich blízkých i nás samých“).

 

Co z toho vyplývá pro poradenskou praxi?

 

Pokud bude dospělý mluvit s žákem o jeho kariérní budoucnosti a zmíní slovo úspěch, patrně bude předpokládat, že se žák zamyslí nad tím, co je jeho cílem, tj. kam bych chtěl směřovat. A zatímco žák slovo „úspěch“ odsouhlasí, v duchu si bude představovat obecnou spokojenost (Jsem sám sebou, nemusím o nic usilovat…). Nebo se začne pečlivě připravovat na přijímací zkoušky s předpokladem, že „se stačí snažit a úspěch přijde sám“. V prvním případě bude žák spíše pasivní. Ve druhém se může stát, že vynaloží velké úsilí, aniž by věděl proč – a později může dojít ke ztrátě motivace či zklamání.

 

Často skloňované slovo v souvislosti s kariérou, celoživotním vzděláváním či prevencí předčasných odchodů, je motivace. Jak ale vyplynulo z výzkumu, zatímco učitelé budou věřit, že jejich žáci usilují o nalezení smysluplnosti, velká část žáků bude čekat na vnější stimuly, odměny či „vyhecování“. Nezanedbatelný počet žáků pravděpodobně bude také vyhledávat takové kariérní cesty, které se jim budou jevit jako „snadné“. To právě může být pro řadu mladých lidí pastí. I „snadné“ se může časem stát složitějším. Nebo naopak, „snadné“ se může časem stát nudným. V obou případech, byla-li jediným důvodem k volbě kariéry „snadnost“, může žák ztratit o obor zájem a školu nedokončit.

 

Tip pro kariérové poradce

 

„Používej radši uší než jazyka.“ Annaeus Lucius Seneca.

 

Součástí procesu kariérového poradenství je z velké části i naslouchání, dotazování a ujasňování. „Když říkáš úspěch, co si za tím představuješ? Jak poznáš, že je člověk úspěšný? Jak se pozná neúspěšný člověk? Říkáš, že bys chtěla práci, která tě bude bavit, co tě baví? Říkáš, že škola má být dobrá, jak se pozná dobrá škola? Co jsou důvody, proč je tahle škola dobrá? Co si myslíš, že této škole schází, aby byla dobrá? Co z toho je pro tebe nejdůležitější?…“ Tohle je jen malý příklad otázek, které můžete svým klientům, žákům či studentům pokládat. Výhodou takového přístupu je, že tím snížíte pravděpodobnost nedorozumění. Kromě toho kladení otázek podporuje přemýšlení. A klient, který se má zodpovědně rozhodovat o své budoucnosti, přemýšlet potřebuje. To nejlepší, co pro něj můžete tedy udělat, je naučit ho, jak sám sobě pokládat takovéto zkoumavé otázky, které nás posouvají dopředu.